Dar života

S Tobiáškem jsme si dali navzájem dar života. Díky jeho narození jsem dostala od života prodlouženou. Rok jsem odkládala sepsání porodního příběhu. Ale myslím, že teď už může spatřit světlo světa.

Tobiáškovo zrození předcházel potrat. Otěhotněla jsem vlastně neplánovaně v polovině léta 2017. Tehdy jsme se s manželem rozhodovali, zda spolu ještě dítě mít. Řekli jsme si to léto, že bude rozumnější to odložit a spíš nemít. A z vesmíru vzápětí přišla odpověď. Já otěhotněla a o miminko přišla.

Věřím, že se věci nedějí jen tak, náhodou. Po té události, jsme si s Lukášem společný život bez našeho dítěte už nedovedli představit. Já nějaký čas procházela těžkou postabortivní depresí, dostala se až na úplné dno. Rozvod, chronická nemoc, jejíž příčinu jsem tehdy ještě neznala a nakonec ztráta dítěte. To už pro mou psychiku bylo příliš. Nikdy dřív jsem neměla deprese, ale podzim roku 2016 byl ve znamení posttraumatické stresové poruchy. A tak jsem musela usebrat veškeré síly abych to zvládla. Mé děti, vztah a práce mi byly velikou útěchou. Ale nad vodou mě držela i naděje, že budu své vysněné miminko mít. Že to všechno byl začátek, nikoli konec naší společné cesty.

Už když jsem procházela tím temným údolím, věděla jsem že se mi to nestalo jen tak. Mě, porodní asistentce. Mnohokrát jsem v nemocniční službě na porodním sále vídala ženy po potratu, ať už umělém nebo spontánním. A nikdy mě nenapadlo jak moc mohou tyto ženy následně trpět. Jak to, že nám tohle ve škole neřekly? Jak je možné, že jsme prošly vysokou školou a o postabortivním syndromu se nám řeklo tak málo? Chyba systému?

Bylo těžké tehdy zůstat v praxi, ale zároveň mi to přinášelo velikou útěchu. Pamatuji si, jak jsem to chtěla jednou vzdát. A při té službě zrovna běžel jeden těžký porod, po kterém jsem odnášela bezvládné tělícko v náručí. Když jsem ho pomohla přivézt k životu a začalo plakat, věděla jsem jistě, že mé místo je tady. A že to nesmím vzdát. Zanedlouho poté mi do cesty začaly přicházet ženy, které z nejrůznějších důvodů o miminko přišly. Hledaly u mě útěchu, pomoc, přijetí. Díky tomu, co jsem sama nedávno prožila jsem jim to vše mohla tehdy dát a stát se jim načas průvodkyní. Nakonec to byla krásná cesta i když začala tak nešťastně.

Na svatební cestě jsme za devět měsíců počali znovu a tentokrát vše bylo v pořádku. V polovině těhotenství jsem vyhledala svého astrologa a radila se s ním o vhodném termínu porodu. Z předchozích životních zkušenosti jsem věděla, ze se na astrologii mohu spolehnout. Překvapilo mě tehdy, že mi astrolog donesl list jen s jedním datumem a časem, za který se velmi přimlouval. Nechtěl se moc vyjadřovat k důvodům, ale usilovně mi kladl na srdce, ať ten termín zařídím. Měla jsem rodit císařským řezem a naštěstí jsem v porodnici pracovala, takže to neměl být problém. Po prvním porodu kdy jsem skončila na JIPU s porodním poraněním největšího stupně a velkou krevní ztrátou jsem se rozhodla rodit další dvě děti císařským řezem. To se nakonec ukázalo být šťastným řešením. Jako všechna rozhodnutí u kterých jsem se řídila svými pocity, intuicí.

Domlouvám tedy císařský řez u nás v porodnici na sedmého března brzy ráno. Ideální čas mezi sedmou a devátou hodinou ranní, tam prý je východisko. Z čeho konkrétně netuším a v tu chvíli se ani moc neptám, pan astrolog ten den nebyl moc sdílný a já stejně vím, že jemu můžu věřit. Díky předchozí ztrátě, kterou jsem s ním tehdy přišla rozebrat vím, že astrologie je věda minulosti i budoucnosti. Bude jednou využívána lékaři, psychology i psychiatry, pokud tento obor přežije.

Týden před porodem jdu na kontrolu kde je zjištěno, že malému už se v bříšku moc nedaří, přibírá málo a porodní hmotnost odhadem asi 2200g mění plán výběru porodnice na poslední chvíli.

Volám tedy svému spřátelenému porodníkovi a shodou okolností rodinnému příteli o pomoc. Po konzultaci a kontrolním ultrazvuku mě na operaci objednává do nedalekého intermediálního centra. Chce mě objednat na pátek 9.3.2018, protože to má volnější ordinační den. ,,Filipe, já ale potřebuji porodit už ve středu mezi sedmou a devátou hodinou ráno.” ,,A na nic se mě radši neptej, ale je to akutní.”

Známe se léta, takže mě ani nepřemlouvá. I když si neodpustí poznámku, že budou historicky poprvé rodit podle hvězd. V porodnici mi tedy vše zařídil a ještě všemu personálu prozradil proč. Takže v den příjmu se na mě chodí dívat víc personálu než je obvyklé, protože porodní asistentku, co jde rodit na termín vypočítaný astrologem, tam asi hned tak neuvidí.

Mě to ovšem nechává chladnou. Uvnitř sebe vím, že je vše v souladu s vesmírným řádem a harmonií. Večer si ještě píšu s astrologem a rodinou a pak se dlouho do noci modlím za děťátko i za sebe. Volám své anděly a děkuji jejich vedení. Ráno se budím brzy, napojuji se na malého. Je klidný a já cítím, že jsme oba připraveni. I když jsem rozechvělá, když mě sestra přijde chystat na operaci.


Vyzve mě k zavedení permanentního močového katétru, což je běžná součást předoperační přípravy. Položím se tedy na lůžko s koleny od sebe, postup už důvěrně znám. Při zavádění mnou ale tentokrát projede ostrá, řezavá bolest a do sáčku uniká malé množství krve. Nemohu se ani pohnout, jsem úplně paralyzovaná a žádám ji, aby katétr vytáhla. Volá lékaře, ten zběžně prohlédne sáček a tvrdí, že se to prokontroluje na sále, ať se zklidním a vyrazíme, všechno už je nachystané. Zhluboka dýchám a snažím se ovládnout paniku. Vůbec svým pocitům nerozumím. Naštěstí vzápětí dorazí sanitář a odváží mě spěšně na sál. Za pár minut už ležím zarouškovaná ve spinální anestézii. Jsem neklidná, ale když uslyším křik svého novorozeného syna, ulevuje se mi.


Když mi ho donesou zkoušíme ho přiložit na prsa ale nedaří se a tak ho odnáší má kamarádka z novorozeneckého manželovi na hrudník, bude mít bonding s malým místo mne.



Prosím potom anesteziologa ať mě na konec operace uspí, nějak se mi nedaří uklidnit i přestože je téměř hotovo.

Probouzím se na JIPU, Lukáš stojí u mě s Tobiáškem v náručí a vypráví mi, jak nás malý s tou váhou přechytračil, váží totiž nakonec celých 2670g a potom ještě váhu mění na 2700g, protože při prvním vážení se přizvedával ručičky o okraj lůžka. Smějeme se tomu oba, jak máme chytré miminko, že jsme asi měli prostě rodit ve větší nemocnici a určitě to mělo svůj důvod. To ještě netušíme, že mi i tohle skutečně nakonec zachránilo život. Náš malý král čaroval už v bříšku, aby svou maminku ochránil.

Lukáš mi ho pokládá do náruče a já se ptám, komu je podobný. Vzápětí sama vidím...vidím v něm tolik ze svého táty a bratra. Překvapují mě modré oči a světlounké vlásky. Všechny naše děti jsou totiž tmavovlasé a hnědooké. Nějak chvíli nemůžu uvěřit že se tady poprvé prosadily moje geny.




Tobiášek poplakává, tak si ho přikládám k prsu, úspěšně. Zanedlouho mě ale polije studený pot a cítím silnou nevolnost. Srdce mi začne rychle bušit a já vím že je zle. Už jednou jsem prožila šok z velké krevní ztráty, po prvním komplikovaném porodu. Zatímco Lukáš přivolává sestru, všimnu si narůstající bolesti v podžebří. Spinální anestezie doznívá a já začínám registrovat, že tohle není standardní pooperační bolest. Když dorazí sestra rovnou prosím o lékaře a kontrolní sono břicha. Vím, že musíme jednat rychle, tohle je průšvih. Vůbec jsem ale nepočítala s vlnou arogance a odporu. Lékař dorazil oblečený, v botách, evidentně už po službě spěchal domů. Tvrdí mi, že se jedná o běžný pooperační stav a nechává mi píchnout opiát. S hrůzou registruji že mi nevyvedli z operační rány kontrolní drény, takže své vnitřní krvácení nemám jak objektivně prokázat. Teď začíná boj o holý život.

Tobiáška mezitím odnesli a já prosím personál o důvěru a pomoc. Sestřička mi říká, že řekne dalšímu lékaři, ale ten se někde zdržel a dokud neodejde sloužící nemůže udělat nic. Bolest narůstá a já vím že nemám moc času. Močový sáček se rychle plní krví, tlak mi jde dolů a tak pan doktor nařídí odběry!!! Žádné sono, on bude hodinu čekat na statimovou laboratoř! Jsem v háji, běží mi hlavou ale nevzdávám se. Z posledních sil volám Filipovi, nezvedá to. Podaří se mi odeslat mu zprávu. Bolest se už stává nesnesitelnou a já v slzách prosím sestřičku, ať mě nenechá umřít a přivede někoho kdo mi pomůže. Když doběhne asi za půl hodiny jiný lékař, nejsem už schopna se ani položit na záda na ultrazvuk. Tenhle člověk ale jedná rychle. Do minuty přijíždí sanitář a odvádějí mě konečně na operační sál. Po hodině utrpení mě už ale zajímá jediné...ať už mě proboha uspí.

Tři litry krve v dutině břišní, tři hodiny operace, během které se zjistí příčina masivního krvácení. Při prvním porodu mi praskla celá stěna pochvy, hráz i konečník. Při šití lékař tehdy obšil jedním nešťastným stehem tkáň vaginy ke stěně močového měchýře. Tam léta narůstala zánětlivá granulační tkáň, která si tam žila svým vlastním životem. Léta urogynekologických infekcí,léčba antibiotiky a z toho plynoucí chronická kvasinková infekce. Léta zbytečného utrpení, kdy jsem absolvovala všechna možná vyšetření, aby se nezjistilo vůbec nic.

Až před posledním porodem, kdy sestřička náhodně trefila močovým katétrem tu zánětlivou tkáň v močovém měchýři a proděravěla ho tak. Proto jsem trochu krvácela, ale potom sraženina krve ucpala ránu a krvácení ustalo. Po desáté dopoledne to ale začalo krvácet znovu a víc. A pak už to skoro nemohli zastavit... Neuvěřitelný příběh.

Probouzím se za několik hodin na ARU, napojena na přístroje. Cítím se unavená, tak moc, i jen otočit hlavou na polštáři mě vyčerpá.

Ještě mi nedochází ze jsem právě vyhrála boj o život. Že jsem se právě vrátila z té druhé strany mi později vypráví až manžel a moje plačící máma.

Lukáš mě hladí po vlasech a v očích má slzy. Potom je odvádějí pryč a já usínám. Večer je mi zle, začínám znovu vnitřně krvácet. Zvracím a primář ARA se mi snaží vypreparovat tepnu, protože cely oběh už selhává. Zbývá poslední možnost. Ještě ten den před půlnocí tedy odjíždím na operační sál potřetí. Anesteziologové mě uvádějí do umělého spánku, protože mé tělo už bojuje z posledních sil. Nikdo v tu chvíli netuší, jestli se vrátím živá. Na sále pak lékaři vyndavají každý orgán z dutiny břišní na roušky, prohlížejí ze všech stran, pak vracejí zpátky. Jsou zoufalý a nevědí, jak krvácení zastavit. V poslední chvíli je přivoláván cévní chirurg, specialista, který mi podváže ilické tepny a tím mi zachrání život. Nikdo jiný tento druh plastické cévní operace neumí. A on sám se na sále po půlnoci objevuje zázrakem. Pracuje tam externě jen několikrát do měsíce. A dva týdny které následují má navíc dovolenou.

Ukazuje se tedy opět, že astrologie je věda která nám pomáhá, funguje a lidstvo ji má využívat. Zrovna tak medicína jako řemeslo, které, když je poctivě uchopeno, zachraňuje životy. Když není, stává se opak.

Z umělého spánku mě probudili až druhý den před polednem. Do večera jsem byla z nejhoršího venku. Primář volá mé mámě a Lukášovi, že kritickou noc mám za sebou a vypadá to, že budu žít.

Několik dní ještě ležím na ARU, na přístrojích s plicním otokem a spoustou dalších diagnóz, dušná, ale šťastná. Ležím tam a přemýšlím si o životě. Myslím na tátu, který tam umíral dvanáct let předtím a já už ho zastihla v umělém spánku. Vzpomínám na své dětství. Stýská se mi po dětech, které mi tam nemohou přivézt. Myslívám na Tobiáška, kterého opečovávají sestřičky o tři patra níž. Dlouho, dlouho mi to celé nějak nedochází, přijdu si totiž propojena více než kdy jindy se svou duší než s mozkem, neo cortex ještě nějaký čas zůstává v útlumu. A má duše ví. Ví, že nepřišla zemřít v okamžik zrození svého syna, ale znovu se narodit. Ví, že tady má důležité poslání.

Dostala jsem od života prodlouženou a ne nadarmo. Vždycky už budu usilovat o to, aby se mi podařilo měnit životy lidí k lepšímu. Udělám vše proto, abych pomohla revoluci v životě žen na cestě k úplnému zdraví. A jestli to pomůže byť jen jedné jediné ženě, bude to mít smysl.

O pár dní později smím opět spatřit svého nejmladšího syna. Něžně mu hladím blonďatou hlavičku a děkuji mu, že přišel a já se mohla konečně uzdravit a začít novou cestu.




Děkuji Ti Tobiášku za dar života a uzdravení, navždy Tvá máma

P.S. Rekonvalescence po takovém porodu by vydala na samostatný článek a tak ji tady neuvádím. Chtěla jsem vám vyprávět svůj porodní příběh a co mu přecházelo, protože ty souvislosti jsou velmi důležité, a nešlo je vytrhnout z kontextu. Vyprávěla jsem vám jej proto, aby vás to posílilo, tak jako mě. Nikoli vyděsilo. Vím,že je to příběh dramatický, ale se šťastným koncem a já vás prosím, abyste si z něj vzali následující ponaučení.

1. Věřte vždy jen sami sobě a svým pocitům, intuici, svému tělu 2. Nevěřte autoritám 3. Nebuďte hodné holky /poslušné pacientky 4. Nebojte se vybočit ze systému 5. Prosazujte si svou za každou cenu a neřešte, co si o vás budou myslet ostatní / postavte se za sebe, vždy!

Mě těchto pět bodů posledně zachránilo život. Nebyla jsem taková vždycky a tady jsem pochopila, proč jsem dostávala od života facky tak dlouho, až jsem přestala být konečně hodnou holkou. Jednoho dne mě to mělo zachránit život. Z toho vlastně plyne ještě jedno důležité ponaučení.

Vše co se děje, ať už se to zpočátku jeví jako nešťastné, má hluboký smysl a přesah, který můžete pochopit až mnohem později. Proto to přijměte a věřte že to své PROČ jednou dostanete nazpátek.

Jestli jste dočetli až sem, děkuji vám a doufám, ze se vám tento porodní příběh stane ponaučením, nikoli výstrahou. Můžete mi věřit že mnoho podobných případů tomu mému se opravdu neděje.

Krásné jarní dny přeji vám všem.


51 zobrazení

Mám zájem o zasílání novinek z blogu

  • Facebook
  • Instagram
  • YouTube

Telefon:

+420 731 490 119

 

e-mail:

terezalerchdavidkova{@gmail.com

Brigádnická 1030

Ostrov

Karlovarský kraj

Česko

© 2020 by Lerch art

0
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now