U třetího dítěte jsem prošla asi největší proměnou. S Adámkem jsem byla doma nesvá a nějak jsem na všechno moc spěchala. Do práce a tak celkově. Týden jsme měli přeplněný všemožnými aktivitami tak, že jsem ani neměla čas mu pořádně uvařit. Ale opravdu naplno jsem se mu věnovala.
S Ellou jsem pobíhala mezi dvěma dětmi a stíhala jsem i práci. Tak trošku jsem ještě pořád spěchala.
Až teď, s Tobiášem, už nikam nespěchám. Ono to letí samo. Co mi dřív přišlo nekonečné mi teď šíleně rychle ubíhá. Možná je to tím, že funguji v takovém rychlém režimu, čtyři děti celkem zaměstnají. Jak jsem s Adamem často vybíhala z domova a vyhledávala aktivity venku, s Tobim jsem nejraději doma. Tuhle jsem se přistihla, jak jsem nejspokojenější, když vedle něj jen tak ležím a užívám si volné dopoledne. Ne že bych nemusela obden naplnit pračku a sušičku, vařit atd., ale i tak jsem prostě nejspokojenější doma. Když máme tu naši pohodu, desetkrát za den přebaluji, chovám ho a tulím se s ním při kojení v posteli. Když mu vařím jídlo, piju u toho třikrát ohřívaný kafe (studený já pít prostě nemůžu) a láskyplně pozoruji jak se plazí na zemi a odvážně se snaží cestovat co nejdál od hrací deky. Když u kojení usne a já ho nechám ležet na sobě, užívám si jeho vůni a blízkost. Kontaktní rodičovství se tomu teď říká. Ta nejpřirozenější věc na světe o které se teď píšou desítky knih. Jednu jsem přečetla i já a ta je opravdu super. Kvalitní čtení, kterému stojí za to věnovat ten čas. Většinu věcí o kterých tam píšou jsem dělala intuitivně u všech svých dětí. K některým (jako je třeba nošení v šátku a společné spaní) jsem začala dělat až nedávno s Tobim. Naštěstí jsem si ale nikdy předtím nenechala namluvit, že své dítě rozmazlím, když k němu hned poběžím, sotva zapláče. Že je mám nechat plakat, protože si tak ,,trénují” plíce. Jsem moc ráda, že jsem vždy následovala svou intuici a své děti jsem chovala, mazlila a nenechávala zbytečně plakat. Děti v kojeneckém věku jsou na nás zcela odkázané a pokud jim nedáme jistou vazbu v tomto citlivém období, mohou z nich vyrůstat nejisté osobnosti s nedůvěrou v sebe i okolní svět. To za to nestojí. Jestli dostáváte podobné rady od ,,cvičitelů dětí”, ať už je to kdokoli z vašeho blízkého okolí, neposlouchejte je. Naslouchejte svým dětem. Důvěřujte jejich pláči a reagujte na jejich potřeby. A věřte že… *Mazlení není nikdy dost *Láska uzdravuje, láska transformuje, láska je mocná *Máme možnost měnit programy ve kterých jsme byli vychováni *Udělejme to a uzdravme naši společnost *Tenhle národ si to už opravdu zaslouží *A ten proces začíná vždy u těch nejmenších *Protože děti jsou naše budoucnost…
Krásné podzimní dny přeji Vám všem
Comentarios