Mám za sebou dvoudenní hospitalizaci. A vlnu ulevujícího pláče. Prožila jsem po osmi letech strach o své nenarozené dítě. Jako bych se vrátila v čase do doby, kdy jsem ležela v nemocnici se svým prvorozeným Adámkem a nevěděla, jestli ho donosím. Teď jsem strávila v nemocnici jen dva dny na lůžku, a přesto bezprostředně po návratu cítím, že nejsem tak docela o.k. Až jsem se nakonec sama sebe musela zeptat, co se děje.
Večer, když se vrátil manžel z pracovní schůzky, rozplakala jsem se jako malé dítě. To ta malá ve mně potřebovala utěšit. Najednou to tam všechno bylo... cítila jsem velké zklamání. Nad postupy našich lékařů, nad tím, že se v praxi dělá krok zpět, přestože existuje účinnější, i když zároveň dražší varianta, jak postupovat u hrozícího předčasného porodu. Také nad tím, že mi ani nebyla dána tokolýza (nitrožilní aplikace léků k utlumení předčasné děložní činnosti) v odpovídající délce atd. Bylo mi to líto a nemohla jsem dělat nic víc, než s tím vědomě pracovat. Po návratu domů, unavená z chudokrevnosti i vypětí posledního týdne jsem se na chvíli sesypala. Na chvíli jsem už měla všeho dost. Několika týdnů na lůžku, modřin od injekcí na ředění krve, rozpíchaných žil z infuzí a únavy, bolesti hlavy i pálení žáhy. Stresu z tvrdnutí bříška a obav o své nenarozené dítě.
Najednou jsem zatoužila po úplně jiném životě. Po takovém, kde jsem fit, odpočatá a svobodná. Na okamžik jsem toužila z toho všeho utéct a odletět s kamarádkou do Thajska cvičit jógu. Plnit si své pracovní sny o podnikání teď hned a ne až... otevřít si vlastní studio, vzdělávat se, cestovat, milovat se se svým mužem a to vše jsem mooc chtěla a hned. Na malý okamžik.
A vzápětí mě přepadly výčitky. Že bych v této situaci vlastně neměla takhle přemýšlet... ale... naštěstí jsem pokročila ve svém seberozvoji a místo výčitek jsem se nakonec objala. V duchu, ale pevně. Laskavě jsem promlouvala sama k sobě a konejšila své bolavé vnitřní dítě, tu vyděšenou holčičku uvnitř sebe. O něco později se dostavil klid...a nadhled.
Věděla jsem, že na ten prchavý okamžik jsem měla právo a rozhodně to neznamená, že jsem špatná máma. Jen mám rozdělaný trochu náročnější projekt a bylo toho zkrátka moc. Uvnitř sebe jsem věděla, že miminko je a vždy bude má priorita a své těhotenství bych za žádný projekt ani cestu nevyměnila. A že jsem vlastně nejšťastnější tady a teď s Tobiášem pod srdcem a nic by mě neudělalo šťastnější. I když je tolik věcí, za kterými věčně pospíchám, ale žádná není tak důležitá.
O několik hodin později jsem si sedla v pracovně a tiše k miminku promlouvala. Aby počkal na termín, který bude nejvhodnější a že uděláme dohodu. Dohodu o tom, že to do té doby spolu zvládneme. Nějak jsem od té doby o mnoho klidnější. Intuitivně cítím, že vše bude dobré a Tobiáše donosím. Už nepotřebuji lékaře, ani přístroje. Věřím sobě a svému dítěti. Pár dní na to pozoruji, že bříško tvrdne méně než dřív. A s úžasem si uvědomuji, že miminko a já si rozumíme. Vím, že Tobiáš počká a mě zbývá odležet už jen tři týdny. Zase se vracím do klidu a vnitřní moudrosti. A nepřestávám žasnout nad úžasným propojením, které je mezi mnou a miminkem. Ona ta komunikace mezi námi opravdu funguje <3
Comments