Tak jo, trochu to tentokrát odlehčím. Momentálně mám plný zuby ležení v posteli a protože už jsem několik týdnů jen doma, tak už to začíná být psychicky docela náročné.
Chybí mi pohyb, spousta pohybu. A taky oblékání, líčení a všechny ty věci, který dělám tak ráda. Procházky, plavání a tanec. Teda, většinou tančím v kuchyni při vaření, ale i tak. Strašně ráda bych zašla na jógu do nového studia. Ráda bych s dětmi jela na hory a užívala si blbnutí s nimi. Vzala bych kluky ostříhat a do cukrárny a objednala si obří capuccino nebo latte macchiato. S Ellou bych vyrazila do nákupního střediska a nakoupila pár trendy hadříků pro miminko i pro nás. Pak bychom si dali zmrzlinu, cestou koupili pizzu k večeři a podívali se s klukama na nějaký rodinný film. Taky bychom asi vyrazili do kina a s manželem na večeři. Nebo bychom si užili dlouhou procházku v přírodě a den zakončili posezením v naší oblíbené čajovně.
No, místo toho jsem opět od sedmého měsíce na lůžku. Od šestého se šetřím doma v klidovějším režimu. Ale to aspoň byly Vánoce a mohla jsem se pohybovat po bytě a po večerech pracovat na počítači. Od začátku ledna mi lékař omezil i pohyb v bytě na pobyt v posteli. To jsem ještě nesla statečně. Pořád jsem mohla aspoň sedět a tak jsem po nocích pracovala a přes den jako správná sova pospávala. Aspoň to utíkalo. Ale od poloviny ledna už mi zakázal i sedět. Ležet, hrudník v úrovni pánve a infuze 3x denně, injekce na ředění krve k tomu. Dva dny tokolýzy v nemocnici, dva týdny ležení, kdy nemůžu pracovat a už toho mám zase plný brýle. To jsem si říkala, jak to tentokrát dobře zvládám. Všechna má těhotenství totiž mají podobný scénář.
Kolikrát už jsem si říkala, proč zrovna já musím mít riziková těhotenství. Já, která jsem se na to těšila od svých dětských let. Já, která miluju mateřství. Já, porodní asistentka. A možná právě proto. Asi abych pochopila maminky, které se značnou část té cesty strachují, aby svá miminka donosily. Je to vlastně taková škola života. Osobní zkušenost je proste nepřenosná.
A tak, pokaždé když otěhotním, strávím příšerné dva měsíce ve stavu připomínajícím otravu. Zvracím nejen ráno, ale i odpoledne a večer. Zeslábnu, mám nízký tlak takže občas kolabuji a nakonec trpím chudokrevností. Než se z toho vzpamatuji, bývám v polovině těhotenství. Chvíli se cítím výborně, ovšem třetí trimestr se potýkám s dráždivou dělohou a nakonec i slabším děložním hrdlem. A tak pak dva až tři měsíce strávím v posteli.
Možná teď spoustu z vás napadne, proč to vlastně dělám? Proč to dobrovolně absolvuji znovu a znovu?
No a to je právě to. Ono to za tyhle všechny útrapy stojí. To mateřství. I když to mám tvrdě vydřený. Protože příroda mě stvořila ve fyzické rovině spíš jako křehkou vílu. Jenomže posedlou mateřstvím.📷
A tak se znovu překonávám a užívám si pohyby miminka v mém těle a těším se na chvíli, kdy ho poprvé uvidím. Teda, jako obvykle si to v téhle fázi ještě neumím moc představit ale... vždycky to stálo za to.📷
Teď ještě hledět abych přežila tuhle fázi při plném duševním zdraví.🙃 Protože i když nám life stylové časopisy vnucují, v jak krásném období se právě nacházíme, tak já vám můžu upřímně říct, že lžou. Samozřejmě to svým způsobem nádherný je ale...to nejkrásnější teprve přijde. Takže se teď s klidem přiznám, že aktuálně v osmém měsíci těhotenství bojuji s pocity frustrace i návaly pláče. Některé dny mě štve manžel i celý svět a některý si na to vystačím já sama. Chvílemi se šíleně těším a chvílemi bojím porodu a pobytu v porodnici, který tak nesnáším. Někdy bych z té postele utekla a odletěla na pár týdnů někam daleko, k moři, a byla zase jen tou křehkou, zasněnou vílou.
A přitom v hloubi duše vím, že bych za nic neměnila. Protože ten pobyt u moře by stejně za nic nestál, kdybych neměla všechny naše děti. Protože oni jsou to nejkrásnější, co mi život dal. Před nimi jsem pořád něco hledala. Před nimi jsem to nebyla ještě úplně já. Až s nimi jsem se začala cítit celá a naplněná v životě. Vím, že to tak nemusí mít každý a je to úplně v pohodě. Ale já to takhle mám. A proto tady ležím už několik týdnů, přestože je to ukrutně dlouhý a nudný a vlastně hodně stresový. Ono to za to opravdu stojí, i když to nemusí být vždycky zrovna to nej období.🤰🏼📷
Comments