Možná si sedneš k odpočinku a za chvíli už přemýšlíš, co bys ještě měla udělat. Pomoc by ti přišla vhod, ale než si o ni řekneš, raději všechno zařídíš sama. A když tě něco bolí, napadne tě: „To přece vydržím.“

Odkud tyhle věty znáš?

Některé jsme doma slýchaly nahlas. Jiné jsme se učily tím, že jsme pozorovaly ženy kolem sebe. Jak pracovaly, odpočívaly, mluvily o svém těle. Co si dovolily chtít a co raději nechávaly pro sebe.

Na konci října, kdy se blíží Samhain a po něm Dušičky, můžeme těmto příběhům věnovat chvíli pozornosti. Připomenout si ženy, ze kterých pocházíme. A položit si otázku: Co si od nich chci ponechat — a co už potřebuji žít jinak?

Čas vzpomínání a pouštění

Samhain je svátek gaelské tradice spojený s příchodem zimy, slavený na přelomu října a listopadu. V dnešním pojetí kola roku se o něm mluví jako o čase, kdy je závoj mezi světy nejtenčí. Tento obraz navazuje na tradice o blízkosti jiného světa a návratu zemřelých.

Můžeme jej přijmout jako symbolické pozvání k zastavení. K připomenutí toho, co skončilo, koho postrádáme a co v nás zůstává.

V našem prostředí podobný prostor otevírají Dušičky. Jsou jinou tradicí, ale také nás vedou ke vzpomínání. Fotografie, plamen svíčky nebo známá vůně mohou přiblížit příběh, který běžně zůstává v pozadí.

Téma rodu se tak může ozvat docela přirozeně. Skrze vzpomínku. Skrze vlastní životní změnu. Nebo ve chvíli, kdy se přistihneme, že opakujeme větu své maminky.

Co si ženy předávají

Rodová linie pro mě zahrnuje mnohem víc než bolest. Patří do ní laskavost, humor, schopnost vytvořit domov, odvaha začít znovu i radost z obyčejných věcí.

Zároveň si v rodinách předáváme představy o tom, jaká má žena být.

Že má vydržet. Že odpočinek přichází až po práci. Že o menstruaci, sexualitě nebo trápení se příliš nemluví. Že potřeby ostatních mají přednost.

Takové vzorce se mohou přenášet výchovou, vztahy a každodenním příkladem. Ovlivňuje nás, zda bylo doma bezpečné říkat ne, projevit smutek nebo požádat o pomoc. Závažné zkušenosti jedné generace mohou zasahovat i do života dalších, například prostřednictvím způsobu péče a komunikace.

Z toho ale nelze vyčíst konkrétní rodinný příběh z napětí v pánvi nebo z bolesti. Tělesné obtíže mají různé příčiny a zaslouží si odpovídající vyšetření.

Pro změnu navíc nemusíš přesně vědět, kde určitý vzorec začal. Můžeš začít u toho, jak se projevuje ve tvém životě dnes.

Můžeš mít své předkyně ráda a dělat věci jinak

Možná tvoje maminka neuměla odpočívat. Možná babička neměla mnoho prostoru rozhodovat o sobě. Nemusíme znát všechny okolnosti jejich života, abychom uznaly, že některé možnosti měly jiné než my.

Porozumění jejich příběhu tě nezavazuje k jeho opakování.

Můžeš si ponechat pracovitost a přestat pracovat do vyčerpání. Můžeš pečovat o blízké a současně potřebovat čas o samotě. Můžeš mít rodinu ráda a některým požadavkům říct ne.

A pokud jsou rodinné vztahy bolestivé, nemusíš si vynucovat vděčnost, odpuštění ani blízkost.

Nemáš povinnost uzdravit celý rod. Máš právo hledat způsob života, ve kterém bude dobře i tobě.

Ženský střed jako svatyně

Děloha může být v symbolickém jazyce obrazem vstupu do vnitřní svatyně. Místa spojeného s intimitou, cykličností, tvořivostí a osobním příběhem.

Když říkám „svatyně, která pamatuje“, myslím tím náš prožívaný vztah k této části těla. To, co pro nás znamenala menstruace, blízkost, těhotenství, porod, ztráta nebo operace. Děloha sama není úložištěm vzpomínek našich předkyň.

Každá žena má k této oblasti jiný vztah. Některá cítí blízkost, jiná nejistotu, smutek nebo vůbec nic zvláštního. Všechno z toho si zaslouží respekt. A žena, která dělohu nemá, nepřichází o své ženství ani o možnost obnovovat vztah k vlastnímu tělu.

Ve Wombhealingu vycházím právě z toho, s čím konkrétní žena přichází. Propojuji odbornost porodní asistentky, rozhovor, somatickou práci a citlivý dotek podle jejích potřeb a souhlasu.

Péče může nabídnout prostor vnímat, co je příjemné, kde je hranice a kdy je potřeba zpomalit. Zažít, že lze požádat o změnu. Že není nutné nic vydržet jen proto, aby člověk nezklamal druhého.

Taková zkušenost může podpořit jiný způsob vztahování se k sobě. Postupně, vlastním tempem. Při hlubokém traumatu má své místo také psychoterapeutická podpora.

Malé podzimní zastavení

Pokud tě téma oslovuje, vyhraď si chvíli, kdy nemusíš spěchat. Můžeš zapálit svíčku nebo se jen posadit s hrnkem něčeho teplého. Nemusíš zavírat oči ani hledat silný prožitek.

Zkus si napsat odpovědi na tři otázky:

Co si od žen přede mnou chci ponechat?
Která naučená věta nebo očekávání mi dnes berou sílu?
Co mohu v příštích dnech udělat o trochu jinak?

Vyber jednu drobnost. Požádat o pomoc s konkrétní věcí. Odpočinout si před dokončením všech povinností. Říct, že je ti něco nepříjemné. Věnovat tělu péči, kterou už dlouho odkládáš.

Pokud se objeví zahlcení, zastavení ukonči, rozhlédni se kolem sebe a vrať se k něčemu obyčejnému. Nemusíš se dnes zabývat vším.

Jiný příběh začíná i péčí

Odkládání starých vzorců často vypadá docela nenápadně. Jako chvíle, kdy si všimneš známého „musím“ a tentokrát se rozhodneš jinak.

Když si dovolíš přijmout péči a prožívat své tělo s větším respektem, dáváš prostor nové zkušenosti. Nemusíš ji předávat dětem, aby měla hodnotu. Má ji už tím, že mění tvůj vlastní život.

Pokud bys v tom chtěla mít oporu, zvu tě na Wombhealing — moji autorskou metodiku péče o ženský střed.

Ženy před tebou mají v tvém příběhu své místo. A místo v něm máš také ty — se svými potřebami, hranicemi i radostí.